Tiché šumění lesa se ozývalo kolem, když se Martin otočil a zjistil, že jeho stín má dvě hlavy. Začal utíkat, ale kroky za ním neustále sílily, i když se už dávno zastavil. Když se konečně odvážil otočit, zjistil, že to, co ho pronásleduje, nikdy nemělo být viděno lidskýma očima.
Dveře se pomalu otevíraly, vydávaje při tom zvuk připomínající skřípění kostí. Tma, která se zpoza dveří valila, byla hustá jako inkoust a nesla s sebou chlad, který mrazil až do morku kostí. Když se dveře otevřely dokořán, v místnosti se objevil stín, který neměl žádné rysy, ale jehož oči svítily jako žhavé uhlíky.
Pavel si ve tmě všiml, že v jeho ložnici stojí postava, a vyděšeně se rozhlédl po telefonu, aby zavolal pomoc. Když sáhl na noční stolek, ucítil, jak mu někdo jiný podává telefon. "Stejně už je pozdě," zašeptal hlas těsně u jeho ucha.
V noci se Lucie probudila na zvuk škrábání přicházející zpod její postele. Sebrala odvahu, sklonila se a pohlédla pod postel. Tam spatřila sama sama sebe, jak vyděšeně šeptá: "Kdo jsi a proč jsi v mé posteli?"
V hluboké studni, kam neproniklo jediné sluneční světlo, jsem se ocitl uvězněn. Zdi studny se zdály být nekonečné, a chladná voda, která mi sahala až po bradu, mi připomínala svou ledovou náručí, že jsem zcela sám. A pak jsem si uvědomil, že jsem se sem dostal sám, že jsem si tuto temnotu vybral.
Zrcadlo v koupelně ukazovalo Matějovi, jak si čistí zuby, ale když se otočil, jeho odraz zůstal stát a dál se na něj díval. Přimrazený k zemi sledoval, jak se odraz pomalu usmívá a zvedá ruku, přestože on se nehýbal. Najednou se zrcadlový obraz protáhl sklem ven a zašeptal: "Teď je řada na tobě."