Horor.eu

Stokrát jsem přejel místo, kde se zabil můj syn, ale nikdy jsem ho tam neviděl — až dnes. Stál u krajnice a kýval na mě, abych zastavil. Když jsem vystoupil, motor mého auta se sám rozjel a zařadil zpátečku.

 Každou noc slyším za zdí pláč dítěte.. Rozhodl jsem se zeď rozbourat a mezi cihlami nalezl starou panenku s rozšklebenou tváří. Když jsem ji zvedl, šeptla mi: „Tatínku, proč jsi mě tu nechal?“

Ve staré truhle na půdě jsem nalezl deník praděda, plný popisů krutých činů a temných rituálů. Na poslední stránce bylo čerstvě připsáno mé jméno… a dnešní datum. Když jsem se otočil, pero vznášející se ve vzduchu se právě začalo psát dál.

V domě na konci ulice hrálo staré rádio, i když v něm dávno nebyly baterie. Žena se k němu přiblížila, a v šumu slyšela hlas mrtvého manžela, který prosil, aby mu otevřela dveře. Když to udělala, zjistila, že celý dům byl už dávno stržen a ona stojí uprostřed šedého pole, křičící do prázdnoty.

Dřevěná kolébka na půdě se sama houpala, i když v ní nikdo neležel. Muž, který dům zdědil, se rozhodl kolébku rozštípat na topivo a zničit tak přízrak, co ho budil každou noc. Když však začal přikládat do krbu, plameny vyryly do stěny ohnivá písmena s jeho jménem, a pak dům vychrlil do noci pronikavý pláč dítěte.

Mladá žena slyšela, jak ve zdánlivě prázdném bytě praskají parkety pod těžkými kroky někoho, kdo nikdy nezaklepe na dveře. Lehla si do postele s nožem pod polštářem a s očima dokořán čekala, až se objeví. Ráno našli jen její pantofle a čerstvé stopy bosých nohou vedoucí přímo do stěny.